DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

Vodní mlýn

Vodní mlýn - národní kulturní památka

Historie objektu

Skutečnost, že mlýny byly již ve středověku zdrojem příjmů pro své majitele vedla k tomu, že vrchnosti dávaly zakládat mlýny všude tam, kde to situace dovolovala. Tak vznikaly nejen malé mlýny pouze s  jedním či dvěma mlýnskými  složeními  na  drobných  tocích,  ale  i  poměrně  větší  mlýny  říční,  které disponovaly více složeními. Umístění těchto velkých mlýnů a jejich technické provedení se však na samém jihu Moravy muselo přizpůsobit nestálému charakteru toku řeky Dyje. Nebyly proto zřizovány přímo na hlavním toku řeky,ale byly pro ně budovány zvláštní mlýnské náhony, napájené dyjskou vodou pomocí umělých jezů.Náhony umožňovaly alespoň částečné  vyrovnávání hladiny a chránily také mlýny před poškozením při velkých návalech jarní vody. Jednalo se jednak o mlýnské náhony sloužící pouze jednomu mlýnu a dlouhé několik desítek či maximálně stovek metrů (např. mlýn Devět mlýnů pod Havraníky), jednak o náhony pro několik vodních mlýnů či rybníku dohromady. Mezi takovéto náhony patří také mlýnský náhon, na němž je postaven vodní mlýn ve Slupi. Krhovicko–jaroslavický (či Dyjský náhon, Mlýnská strouha) je v současnosti dlouhý 31,6 km a jeho voda slouží pohonu čtyř mlýnů/malých vodních elektráren a napájí i několik rybníků. V průběhu své sedmisetleté historie se však jeho délka, podoba i využití mnohokráte změnila. Počátky existence náhonu můžeme hledat před rokem 1302, kdy písemné prameny poprvé zmiňují mlýn v Micmanicích, vsi ležící jižně řeky, proti proudu Dyje nad Slupí, na místě nedisponujícím jiným zdroje vodní energie, než právě Krhovicko–jaroslavickým vodním náhonem. Byl–li náhon veden již tehdy i Slupí zůstává nezodpovězenou otázkou. V každém případě se tak ale stalo někdy po roce 1434, kdy bylo rozhodnuto o zřízení rybníka mezi Slupí a Oleksovičkami, ležícími pod Slupí (po proudu Dyje) – rybník byl dokončen až roku 1449. Základní  směr  a  úpravy  mlýnského  náhonu  do  počátku  16.  století  vykrystalizovaly  tak,  že  tento mohl sloužit nejen jako zdroj vody pro okolní rybníky a zdroj energie pro již zmíněný micmanický mlýn, ale umožňoval i chod několika dalších mlýnů, a to v pořadí počínaje od Krhovického jezu: mlýna v již tehdy  pusté  vsi  Neslovicích,  doloženého  roku  1505,  mlýna  slupského  (poprvé  nepřímo  doložený k roku 1512 – viz dále) a mlýna v Oleksovičkách (první zmínka 1553). Důležité  pro  užívání  náhonu  s  více  mlýny  různých  vlastníků  bylo  stanovení  výše  vodní  hladiny, popřípadě její změna u prahů (polštářů) na mlýnských splavech ovlivňujících minimální hladinu zadržované vody a jejichž výše byla důležitou při malém stavu vody v řece Dyji. I přes smluvní zajištění však často docházelo k soudním přím majitelů mlýnů. Pro správnou funkci celého náhonu bylo také nezbytné udržování místa jeho vtoku – krhovického jezu, na němž měli jednotliví majitelé podíl. Po  odeznění  krize  způsobené  třicetiletou  válkou  a  jejími  důsledky  obrátila  jaroslavická  vrchnost pozornost i na své mlýny, z nichž pouze největší – slupský se nacházel v uspokojivém stavu. Micmanický vodní  mlýn  byl  značně  stavebně  poškozený  a  oleksovický  mlýn  dlouho  před  tím  zanikl.  Tyto informace nám podává Specifikace a soupis mlýnů ve Znojemském kraji z roku 1704. Podle soupisu patřil k panství ještě menší mlýn v Křídlovicích pod tamnějším rybníkem na Jevišovce, který však byl v tomto roce pustý. Cestu k nápravě stávajícího stavu a zvýšení příjmu vždy tolik potřebných peněz hodlala  správa  panství  dosáhnout  jednak  opravou  a  zvelebením  stávajících  mlýnů,  jednak  stavbou nového velkého mlýna přímo v centru panství – městečku Jaroslavicích. Nově postavený Jaroslavický mlýn byl vybaven celkem devíti mlýnskými složeními, které byla poháněna pravděpodobně čtyřmi vodními koly na spodní dopad vody. Po dokončení stavby jaroslavického mlýna po roce 1704 bylo zrušeno starší vyústění tehdy ještě krhovicko–slupského vodního náhonu u Křídlůvek nad městečkem Hrádek tak, aby nový mlýn dostával všechnu vodu proudící náhonem prostřednictvím velkého jaroslavického rybníka (Závistníku), do kterého  nyní  náhon  ústil.  Pokračováním  mlýnského  náhonu  se  tak  pod  Jaroslavicemi  stalo  koryto potoka Daníže, které ostatně sloužilo již i pro odvádění přebytečné rybniční vody. Toto prodloužení mlýnského náhonu bylo zachováno i později, kdy byl na počátku 19. století vysušen velký jaroslavický rybník, s tím  že  voda pro jaroslavický mlýn  byla  vedena  nově  zbudovaným korytem po jižní straně bývalého  rybníka  (voda  je  takto  vedena  i  v  současnosti,  po  obnově  rybníka  –  nyní  Zámeckého  – v roce 1947). Definitivní, dnešní podobu krhovicko–jaroslavickému vodnímu náhonu dala velká dyjská regulace provedená ve třicátých letech 19. století, a to v úseku od Dyjákovic, až po rakouské Laa an der Thaya. Vůdčím činitelem této regulace bylo právě město Láva, které již někdy na přelomu 16. a 17. Století z obranných a hospodářských důvodů svedlo vodu ze starého hlavního koryta řeky Dyje u Hevlína do městských příkopů a na Lávský mlýn. Svod vody k Lávě byl nazván Novou Dyjí, staré koryto potom Starou Dyjí. Do počátku 18. století bylo staré koryto již natolik zanesené, že nebylo schopno odvádět vodu při jejím zvýšeném stavu a město tak začalo trpět velkou vodou. Neudržitelná situace vedla po jednání  v  letech  1830–1833  k  rozsáhlým  úpravám  všech  vodních  toků  protékajících  tímto  územím, v  jejichž  důsledku  došlo  k  trojnásobnému  prodloužení  krhovicko–jaroslavického  náhonu. Po  úpravách protéká náhon rakouskou Lávou, kde sloužil a slouží k pohonu mlýna přímo v Laa a mlýna Ruhhof nedaleko nad opětovným vtokem krhovicko–jaroslavického náhonu do Dyje mezi Hevlínem  a Travním Dvorem. Pro udržování celku regulačních děl z let 30. let 19. století, včetně mlýnského náhonu, byla vytvořena tzv. Lávská konkurence, výbor složený ze šesti moravských a čtyř dolnorakouských členů který působil mezi lety 1894 a 1922.

 

Nyní se však vraťme k objektu našeho zájmu – slupskému mlýnu. Ves Slup (dříve též Čule, německy Zulb) je poprvé jmenována k roku 1228 v privilegiu krále Přemysla Otakara I. klášteru cisterciaček  v  Oslavanech  Vallis  sanctae  Mariae,  v  němž  je  jmenován  kostel  ve  Slupi.  V  držení  kláštera zůstala pak ves až do jeho zániku roku 1525. Základní podmínkou vzniku vodního mlýna ve vsi byl již dříve zmíněný vodní náhon. Jeho existence se ve Slupi dá předpokládat již ve druhé polovině 15. století. Pro toto tvrzení nemáme v rukou žádné  písemné  podklady,  můžeme  však  vycházet  z písemnými  prameny  doložené existence rybníka mezi Slupí a Oleksovičkami v roce 1449 a také ze stavebně historického průzkumu vypracovaného před začátkem rekonstrukčních prací na tomto mlýně v roce 1974. Na jeho poměrně starý původ ukazuje i umístění stavby v historickém středu obce, v těsném sousedství kostela Jména Panny Marie a fary. V této souvislosti nemusí být bez zajímavosti dopis slupského faráře z roku 1951 adresovaný Státnímu ústavu památkové péče v Praze o nálezu pískovcových kamenických článků ve mlýně, na kterých měl být uveden letopočet 1484 a které byly stejného druhu jako články použité při stavbě kostela. Tyto kamenické články však nebyly při rekonstrukčních pracích objeveny. První  písemná  zmínka  o  vodním  mlýně,  respektive  o  mlynáři  ve  Slupi  pochází  z  roku  1512. V tomto roce Jan, mlynář ve Slupi; Lorenc, mlynář se vsi Milfran (nyní Dyje) a další bratří a starší bratrstva mlynářů na Dyji požádali olomouckého biskupa o souhlas se založením a dotováním nového oltáře  ve slupském farním kostele  Matky  Boží, a  to  listinou  zpečetěnou představenou a konventem kláštera cisterciaček v Oslavanech, kterému náležel patronát nad kostelem, jakož i ves v níž se nachází. Zřízení „cechovního“ oltáře právě v tomto kostele napovídá, že slupskému mlýnu i mlynáři mu-sela být již tehdy přikládána značná důležitost. O zmíněném mlynářském bratrstvu nemáme bohužel již dalších zpráv a je pravděpodobné, že nemělo dlouhého trvání. Po zániku oslavanského kláštera v polovině dvacátých let 16. století přešel slupský mlýn, společně s  celou  vsí  formou  zástavy  do  rukou  Jana  Kuny  z  Kunštátu,  od  kterého  celé  toto  zástavní  zboží 10. března 1541 převzal Vilém Kuna z Kunštátu a Hrádku. Vkladem do zemských desk z roku 1549 nabyl jaroslavické zboží od Viléma Kuny Volf starší Krajíř z Krajku. Mlýny na panství tím dostaly majitele, který jim dle písemných pramenů prokazatelně věnoval zvláštní péči, stejně jako zdejším rybníkům. Krajířové podrželi jaroslavické panství pouze do šedesátých let 16. století, neboť již roku 1567 bylo panství vloženo do zemských desk Hanuši Fridrichovi hraběti z Hardeku a jeho manželce Alžbětě z Monesis. V tomto zápisu je také slupský mlýn jako jediný z na panství se nacházejících mlýnů jmenován. Do počátku 17. století potom panství změnilo majitele ještě několikrát, hned roku 1568 jej hrabě z Hardeka zapsal Scipionovi hraběti z Archu. Roku 1585, při zápisu věna manželce Michala z Archu, tehdejšího majitele jaroslavického statku, Hipolytě z Collalto, je slupský mlýn opět výslovně jmenován. V roce 1595 koupil panství za 68 410 zlatých s výslovně uvedenými mlýny ve Slupi a v Micmanicích od Mikuláše z Archu Bernart Ludvík z Tovaru na Miloticích, po jeho úmrtí roku 1599 prodala Jaroslavice  vdova  Alena  Berková  z  Tovaru  za  100  000  zlatých  Ladislavu  Berkovi  z  Dubé,  který  je  nechal zapsat své manželce Kateřině z Hradce roku 1602 jako věno. Poté co byl Ladislav Berka z Dubé pro machinace v úřadě zemského hejtmana donucen vyprodat se ze země, koupil jaroslavické panství 2. února 1609 za obnos 198 000 zlatých Volf Dětřich z Althanu  se  svojí  ženou  Kateřinou,  rozenou  Krajířovou  z  Krajku.  V  rukou  rodiny  Althanů  zůstal  statek  do roku  1790,  a  to  i  přes  pobělohorskou  konfiskaci,  při  které  připadl  bratrům  Volfa  Dětřicha  z Althanu Michalu  Adolfovi  a  Quintrinovi.  Po  Althanech  byly  Jaroslavice  do  roku  1919  v  držení  ještě  dalších devíti majitelů.

   

Při sledování osudů slupského mlýna jsme odkázáni až do počátku 17. století pouze na uvedené zápisy do zemských desk, které nám nesdělují žádné podrobnosti o vlastní stavbě, jejím provozu či použité technologii. Díky tomuto stavu nejsme sto jakkoli přesněji určit dobu velké pozdně renesanční přestavby a rozšíření mlýna. K tomu mohlo dojít někdy v poslední čtvrtině 16. či na počátku 17. století. Někdy je tato přestavba spojována s novokřtěnskými stavebníky za majitele Volfa Dětřicha z Althanu  není  však  vyloučeno,  že  mohla  proběhnou  až  po  vyplenění  Jaroslavic  a  okolí  císařským vojskem roku 1619, v roce 1621 však měli mlýn v pronájmu právě novokřtěnští nájemci. Z  dochovaných  proporcí  stavby  a  z  údajů  ve  Specifikaci  a  soupisu  mlýnů  ve  Znojemském  kraji z roku 1704 vyplývá, že přestavěný mlýn byl vybaven devíti mlýnskými složeními a jedním složením kašovým a měl tedy nejméně čtyři, ale pravděpodobně pět vodních kol na spodní dopad vody. Do jaké míry postihl slupský mlýn další průběh třicetileté války není známo, roku 1659 ale fungoval a známe i jméno jeho tehdejšího nájemce – mlynáře Martina Schreinera. 18. století  zastihlo podle  všech  známek mlýn  ve  Slupi jako jediný  z mlýnů jaroslavického statku v relativně dobrém stavu. Soupis mlýnů Znojemského kraje z roku 1704 jej pro toto období uvádí jako vybavený celkem osmi složeními, oproti dřívějším desíti a nový mlýn jaroslavický s devíti mlýnskými složeními. Mlýn v Jaroslavicích však nebyl stále ještě v provozu a slupský mlýn byl v té době největším mlýnem ve Znojemském kraji a nejspíše se řadil k největších mlýnů na Moravě vůbec. Od poloviny 18. století byl mlýn dáván jaroslavickou vrchností mlynářům do nájmu za roční pevně stanovený  poplatek a menší naturální  dávku. Na slupský mlýn byla  po polovině  18. století  nájemní doba sjednávána vždy na dobu tří let, přičemž mohla být témuž nájemci prodloužena (např. mlynářský mistr  Jan  Jiří  Kainz,  který  měl  mlýn  v  nájmu  mezi  lety  1753  až  1767).  Po  Janu  Jiřím  Kainzovi  se 1. ledna 1768 stal nájemcem mlýna Antonín Tillsmann a to pouze na jedno tříleté období, neboť roku 1771 jej vystřídal Mathias Holly, člen rozvětvené mlynářské rodiny. Tomuto  nájemci  byl  mlýn  v  květnu  1772  odprodán  do  dědičného  pachtu.  Stejně  tak  donutily  finanční potíže majitele panství Jaroslavice Michala Jana Josefe z Althanu odprodat i ostatní mlýny – v  Micmanicích,  Jaroslavicích  a  Křídlovicích.  Roku  1797  potom  Mathias  Holly  prodal  slupský  mlýn svému příbuznému Johannu Hollem, do té doby mlynáři na mlýně Devět mlýnů pod Havraníky, když se sám v předcházejícím roce stal majitelem většího a výnosnějšího mlýna v Jaroslavicích. Pravděpodobně v roce 1810 dosáhl Johann Holly zbavení mlýna všech povinností vůči jaroslavické vrchnosti a stal se tak svobodným mlýnem. Roku 1853 přešel sňatkem do rukou rodiny Steinmetzových. Roku 1904 se novými majiteli stali manželé Machovi. Ve třicátých letech 20. století byla do mlýna  místo  doposud  sloužících  vodních  kol  instalována  Albínem  Machem  Francisova  vodní  turbína. Albín Mach prodal 23. listopadu 1938 mlýn Friedrichu Müllerovi, který však o mlýn po skončení války jako občan německé národnosti přišel. Poslední majitelé, manželé Anna a Jan Juračkovi, získali mlýn v roce 1946 jako konfiskát a vnesli ho jako družstevní podíl do JZD Slup, které v roce 1962 přešlo pod Státní statek Znojmo. Mlelo se zde do roku 1951 a šrotovalo do roku 1957 a  budova  mlýna  sloužila  jako  skladovací  prostor  a  vývařovna  státního  statku.  V roce  1957  požádal n. p. Středomoravské mlýny o demontáž zařízení a definitivní zastavení provozu. V padesátých letech ještě  došlo  ke  generální  opravě  Francisovy  turbíny,  využívané  pro  výrobu  elektrického  proudu a k destrukci stájí a chlévů přistavěných k západnímu průčelí mlýna. V roce 1958 se slupský mlýn stal kulturní památkou, o čtyři roky později byl navrácen do užívání bývalému národnímu správci, a ten jej roku  1970  daroval  prostřednictvím  Okresního  národního  výboru  ve  Znojmě  státu. 
Do správy muzea byl vodní mlýn ve Slupi převeden v roce 1976. Rekonstrukce zchátralého objektu trvala takřka deset let. Nejdříve došlo k zaměření vlastního objektu mlýna a přilehlého areálu a inženýrsko-geologickému průzkumu, které zpracovala Inženýrská geodézie Brno a Interprojekt Brno jako projektové doklady pro zpracování další technické dokumentace. Geometrický plán na oddělení pozemků včetně vytyčení v terénu zpracovalo středisko Geodézie Znojmo. Hlavní projektant Interprojekt Brno vypracoval projektovou dokumentaci stavební části až do úrovně prováděcích výkresů, zajistil jejich projednání se všemi zainteresovanými stranami a schvalovací řízení. Historický vývoj zpracoval a průzkum mlýnice provedl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. Meliorační družstvo ve Znojmě zajistilo přeložení náhonu u mlýna provizorním obtokem po dobu rekonstrukce mlýna (v minulosti k témuž účelu sloužilo rameno náhonu procházející obcí). Statické zajištění vlastní budovy provedl Geotest Brno spolu s brigádníky z JZD Jaroslavice. Stavební úpravy podle projektové dokumentace provedl Okresní stavební podnik Znojmo. Stálou expozici mlynářské techniky vytvořilo a vybavení mlýnice kompletními technologickými sestavami zajistilo TMB. Muzejní zpracování expozice Mlynářské techniky vycházelo ze dvou základních skutečností – stavu budovy mlýnice a stavu vlastního sbírkového fondu oboru mlynářství. Pracovníci muzea řešili v průběhu rekonstrukce mlýna základní úkol – zpřístupnit veřejnosti stavbu mlýna bez původní technologie a zároveň sbírky z oboru mlynářství, které se tvořily z větší části v průběhu obnovy mlýna. Zatímco veškeré důležité architektonické prvky stavby se dochovaly alespoň ve zlomcích (schodiště s toskánskými sloupky, věžice, vikýře, fasáda, římsy, sgrafita, ostění oken, trámoví mlýnice, krov atd.), technologické renovace v budově a na náhonu (vodní kola, stavidla, česlice, strojní zařízení mlýnice) si vyžádaly rozsáhlý průzkum a dokumentaci. Expozice Mlynářské techniky, zachycující vývojové mezníky různých způsobů mletí obilovin, byla rozdělena do dvou celků. Jeden zaujímá bývalou obytnou část budovy a druhý využívá všech prostor technologických podlaží mlýnice. V přízemí obytné budovy je část expozice věnovaná dějinám mlýna a povodí dyjského náhonu a v prvním patře je část dokumentující vývoj mlecí a mlynářské techniky od jejího vzniku až k období vzniku expozice, tedy osmdesátých let dvacátého století – počátky zpracování obilovin, technické principy vybavení mlýna a jeho pohonu, informace o počátcích vodních mlýnů u nás, mlýnské kameny jako základ mlecí techniky, vznik amerikánského mlýna za průmyslové revoluce, principy válcového mletí a použití válcových stolic. V prostorné mlýnici jsou zabudovány čtyři kompletní výrobní celky, dokumentující techniku našich vodních mlýnů v minulosti: české (též staročeské či obyčejné) mlýnské složení, kašník, amerikánské neboli umělecké mlýnské složení a válcové či periodické mlýnské složení. V přízemí mlýnice je volně umístěna i malá Francisova vodní turbína a vznětový dieselový jednoválec moravské továrny Wichterle a Kovařík z roku 1930, získaný z mlýna v Knínicích u Boskovic na Drahanské vysočině, který je alternativním zdrojem energie používaným v suchých letních měsících. Všechna mlýnská složení jsou předváděna v ukázkovém provozu. V chodu jsou i čtyři vodní kola na spodní vodu.
Vodní mlýn ve Slupi s expozicí Mlynářské techniky byl otevřen pro veřejnost v roce 1983. Slavnostní otevření mlýna se však konalo již 7. listopadu 1982 k 65. výročí VŘSR. Libreto a scénář expozice vypracovali Ing. dr. Zdeněk Kuttelvašer, CSc., Miroslav Procházka a Ing. Stanislav Neužil. Historickou dokumentaci zpracoval PhDr. Jiří Jaroš. Výtvarně architektonické řešení navrhl Ing. arch. Zdeněk Lang.. Potomci národního správce požádali po roce 1989 o navrácení objektu, za nějž jim byla vyplacena finanční náhrada. Vodní mlýn ve Slupi je majetkem českého státu a nachází se ve správě Technického muzea v Brně.

Současnost

 

 

                                                                         2004

 

  
                                                 2010                                                                                                                 2011
 
 
 

Zajímavosti

Zlatá mince Národní kulturní památka vodní mlýn ve Slupi

Česká národní banka vydává dne 3. října 2007 do oběhu čtvrtou zlatou 2500 Kč minci z cyklu Kulturní památky technického dědictví - Národní kulturní památka vodní mlýn ve Slupi. Mince se vydává ve dvojím provedení ražby, lišícím se povrchovou úpravou a hranou. Klasické běžné provedení má stejný lesk mincovního pole i reliéfu a vroubkovanou hranu. Mince ve zvláštním špičkovém provedení (tzv. proof) pro náročné sběratele má mincovní pole leštěné do vysokého lesku a reliéf je matován. Hrana mince ve zvláštním provedení je hladká.

Nominální hodnota : 2500 Kč, Autor : akademický sochař Zbyněk Fojtů, Materiál : 999,9 Au, Průměr : 22 mm, Síla : 1,55 mm, 
Ryzí hmotnost : 1/4 oz, Hrubá hmotnost : 7,78g, Provedení : běžná kvalita, Hrana : vroubkovaná, Limitovaný náklad : 2.300 ks, 
Emise : 3.10.2007, Emitent : ČNB, Mincovna : Česká mincovna, Jablonec nad Nisou

 

Na lícní straně mince je průčelí vodní mlýnu ve Slupi a stylizovaná heraldická zvířata z velkého státního znaku. Při levém, spodním a pravém okraji mince je název cyklu "KULTURNÍ PAMÁTKY TECHNICKÉHO DĚDICTVÍ". Pod průčelím vodního mlýnu se nachází název státu "ČESKÁ REPUBLIKA" a označení nominální hodnoty se zkratkou peněžní jednotky "2500 Kč". Značka České mincovny je umístěna při spodním okraji mince mezi označením nominální hodnoty a druhým slovem názvu cyklu.

Na rubové straně mince je soustava čtyř mlýnských kol a nad ní dobový znak vodního mlýnu ve Slupi. Při levém, horním a pravém okraji mince je neuzavřený opis "VODNÍ MLÝN VE SLUPI" a letopočet "2007". Autorem výtvarného návrhu mince je akademický sochař Zbyněk Fojtů. Jeho iniciály, spojená písmena "FZ", jsou umístěny pod dobovým znakem vodního mlýnu ve Slupi.

 
Technické muzeum v Brně získalo ocenění Gloria musaealis v kategorii Muzejní počin roku 2009

Ve čtvrtek 13. května proběhlo v Pantheonu Národního muzea vyhlášení již osmého ročníku Národní soutěže muzeí Gloria Musaealis (2009).

Soutěž je vyhlašována ve třech hlavních kategoriích – Muzejní výstava roku, Muzejní publikace roku a Muzejní počin roku. Právě v poslední kategorii bylo Technické muzeum v Brně oceněno první cenou za „Novou tvář vodního mlýna ve Slupi“

Vodní mlýn ve Slupi, pozdně renesanční budova vystavěná nejspíše na konci 16. století na místě staršího mlýna, patří mezi největší dochované stavby svého druhu na našem území. Mlýn ležící na Krhovicko-jaroslavickém náhonu řeky Dyje vybavený čtyřmi či pěti koly a deseti mlecími složeními patřil v 17. a 18. století k největším na Moravě. Ke zpřístupnění vodního mlýna ve Slupi veřejnosti došlo na jaře roku 1983. Od této doby se technický stavu objektu zhoršil a instalovaná expozice vývoje mlynářství se stala fyzicky i obsahově zastaralou. V posledních několika letech proto přistoupilo Technické muzeum v Brně k rozsáhlým rekonstrukčním pracím zakončeným slavnostním zpřístupněním nové expozice v létě roku 2009. Nová expozice společně s instalovanými stroji umožňuje návštěvníkům seznámit se v autentickém prostředí v úplnosti s vývojem mlynářské technologie od počátků pěstování obilovin po 20. století.

Část expozice, foceno v roce 2009

          

 

 

Prameny:

Vodní mlýn ve Slupi, Historický průzkum, PhDr. Jan O. Eliáš (www.shpelias.cz)
Kloiber, M. - Kolář, T. - Merta, O. - Rybníček, M.: Dendrochronologické datování stavebních prvků vodního mlýna ve Slupi, in: Archeologia technica 19, Technické muzeum v Brně, Brno 2008, s. 125-142. ISBN 978-80-86413-47-1.
www.technicalmuseum.cz
www.cnb.cz
 
Foto: 2004 Pesau Radoslav, 2009 - 2011 Řezníček Petr